Materialita pohybu: vztah mezi nevidomostí a městským prostorem

Abstract

Článek pojednává o vztahu mezi nevidomostí a městským prostorem, přičemž vychází z analyticko-teoretické perspektivy teorie aktérů-sítí (ANT). Analyzuje specifická propojení, která nevidomí lidé s prostorem vytvářejí, a sleduje, jak prostor proměňují. Městský prostor je konfigurován pro tzv. zdatná těla, pro která je pohyb prostorem snadný a zdá se odtělesněný. Nicméně pro ty, kteří se příčí standardizaci prostoru, se stává materialita pohybu konstantně přítomnou a viditelnou, protože přechody, které se v prostoru uskutečňují, jsou obtížné a nejsou připravené již dopředu. Tyto materiality, stejně jako strategie, které nevidomí lidé vytvářejí při propojování s městským prostorem, se liší na základě uspořádání, která nevidomí lidé tvoří. Trasa je tak odlišná s holí, s lidským doprovodem, vodícím psem či jejich kombinacemi; každá konfigurace umožňuje a znemožňuje vytvářet specifická propojení, což ukazuje postižení jako dynamické, a odhaluje kolektivní aktérství.

This article thematizes relations between visual impairment and urban space, drawing from the analytical perspective of actor-network theory (ANT). It traces the ways in which visually impaired people create specific connections with space and how they transform it. Urban space is configured for use by able-bodied persons, for whom movement within it is easy and seems to be disembodied. However, for those who defy the standardization of space, the materiality of movement is constantly present and visible, because the passages are difficult to make and are not ready in advance. These materialities, as well as the strategies that people use to make connections with urban space, differ according to the assemblages that visually impaired people create. A route is different with a cane, a human companion, a guide dog, or the use of a combination of such assistance; the visually impaired person pays attention to different clues, follows specific lines, and other information is important and available. Each configuration makes it possible or impossible to do something; this shows disability as dynamic, and demonstrates the collective nature of action, which is more visible and palpable in the case of a disabled person.